Emoce jsou zprávy z našeho nitra, jsou to indicie k pochopení sebe sama.
Vypovídají o tom, jaký přístup máme sami k sobě a stejně tak ke svému okolí.
Jsou jako počasí a neustále se mění dle situací, ve kterých se nacházíme.
Někdy se stává, že s námi emoce mávají a ovládají nám život.
Důležité je v sobě tyto emoce zachytit a vědomě pozorovat. A položit si otázky „Kdy je cítím? Co se mnou dělají?“
Je dobré emoci pustit ven a uvolnit ji, nedržet ji v sobě. Neznamená to však, že bychom ji měli ventilovat na další lidi.
Výborným uvolňovacím prostředkem emocí je hlas a pohyb.
Ztotožňování se s emocemi nás může velmi vyčerpávat, a proto je dobré naučit se s nimi pracovat.
Neznamená to, že bychom měli dělat, že emoce necítíme a potlačovat je.
Znamená to, že pokud chceme, aby nad námi neměly moc, vědomě je začneme pozorovat. Připustíme si, že je cítíme, procítíme je a přijmeme je.
Staneme se vědomým pozorovatelem.
Emoce nepřestaneme cítit, ale nebudeme na nich ulpívat a budou námi volně protékat. Tím, že jim dáme vědomou pozornost, nás přestanou trápit.
Z vlastní zkušenosti mohu říct, že člověka nejvíc zatěžují emoce, o kterých neví, že je prožívá nebo které nechce cítit.
Mně osobně velmi pomáhá při stavech emočního přepětí vylézt na kopec a pozorovat krajinu pod sebou.
Nejen, že pohybem uvolní emoce, které ve mně uvízly, ale nahoře se mi lépe pozorují vlastní myšlenky a emoce.
Navíc když potřebuji nějakou emoci pustit a nejde mi to, velmi mi pomáhá sednout si v přírodě na zem a začít emoci vědomě pouštět.
Příroda nám může pomoci i tímto způsobem.
Veronika
